Zadní Újezd patřil od počátku k úsovskému panství, což znamenalo, že místní život se řídil panovníkovými i vrchnostenskými rozhodnutími. První písemná zmínka pochází z roku 1371 z testamentu markraběte Jana. Urbář z roku 1734 ukazuje ves jako malé zemědělské sídlo s přibližně 35 hektary půdy, kde největšími hospodáři byli Jindřich a Jan Tscherny a Jan Bracht.
Obyvatelé se živili převážně zemědělstvím, ale místní katastr byl bohatý i na železnou rudu. V 18. století zde fungovaly doly Vilém I a II a důl Donna Maria. V roce 1874 byla v obci postavena společná sušárna ovoce, svědectví o rozvinutém ovocnářství, která však po deseti letech zanikla.
Roku 1887 vzniklo místní oddělení požárního sboru, o šest let později pak plnohodnotný Sbor dobrovolných hasičů. Ten si z darů pořídil výzbroj a techniku, obec doplnila další vybavení a prvním předsedou se stal Jan Konrád. Život v Zadním Újezdě ovšem ovlivňovaly i přírodní pohromy – krupobití v roce 1908 zničilo úrodu a v květnu 1923 postihla obec blesková povodeň, která smetla část polí a připravila o život Annu Motlovou.
Nad vesnicí leží osada Holubice, vzdálená asi 1,5 km. V nejvyšším bodě katastru (374 m n. m.) stával kdysi les Taubenbusch. V roce 1767 jej kníže Liechtenstein prodal šafáři z Nového Dvora u Červenky, který zde nechal postavit čtyři pastevecké domky, vykácel les, prodával dřevo a provozoval těžbu kamene. Dnešní osada tak nese stopu po práci pastýřů i kameníků.